Nejprve jsme navštívili nejmírnější druh vězení-místo, kde vězni “bydleli“ se podobalo rekreačním ubytovnám, v jakých bývají ubytováni studenti na horách a jiných výjezdech. Vězni měli volný program, mohli si číst, koukat na televizi, navštěvovat se a nebo jen tak sedět a kouřit (což dělala většina).Mnoho z nich ještě patřilo mezi zaměstnané a do svých prací mohli normálně dojíždět. Zde jsme měli i možnost promluvit si s jedním z nich, který se nechával zaměstnat jako vězeňský kuchař a jevil se jako slušný člověk, který se sem dostal jen omylem:D.
Do dalšího stupně, toho s ostrahou, jsme museli projít přes bezpečnostní rám a prokázat se doklady. Byl obehnán zdmi s hlídkou, laserovými čidly a dráty. Nicméně i tady se to jevilo jako pohodička. Vězni dostávají balíčky od svých rodin, mohou se věnovat různým tvořivým činnostem a kroužkům, zajít si do společenské místnosti koukat na televizi, nechat se zaměstnat, utrácet v bufetu, vídat se s rodinou nebo zajít k psychologovi. Vytopeno mají víc než většina domácností nebo škol a jídlo je prý také dobré. Ve stupni se zvýšenou ostrahou už to asi takový med není, vězni jsou zavření v malých celách za pancéřovými dveřmi s minimem nábytku, stále ale mají možnost různých aktivit a za slušné chování se dostat do stupňů nižších (takže se časem může i vrah dostat do “rekreační“ chaloupky, kde se jen válí a kouká na televizi).
Po Příbramském vězení na nás čekal o dost drsnější, uranový důl. Nejprve jsme shlédli dokumentární film o komunismu u nás a potom už byli vpuštěni přímo do tábora, kde byli kdysi vězněni převážně nevinní nebo političtí vězni. Tamější průvodce nás nejdřív zavedl do muzea, které vzniklo v původních prostorách a potom nás provedl přímo místnostmi, ve kterých spávali vězni, ukázal nám primitivní ošetřovnu a společenskou místnost. Program vězňů vypadal asi takto: brzy ráno budíček, k snídani náhražka kávy a kousek starého chleba a potom celý den v rozpálených dolech. K večeru cesta zpátky do tábora (z horka do mrazu ve stejném oblečení, které se na mrazu proměnilo v led) a opět nedostatečná a nekvalitní strava.
Pro nepohodlné zde byla samotka, kde byla prkenná postel bez matrace a program vězněného byl jednoduchý - celý den ve stoje. A jako bonus hladovka.
Dokonce jsme se v počtu dvaceti lidí narvali do podzemní místnosti, bez jakéhokoliv nábytku nebo toalety, kam pro zábavu dozorců bylo občas natlačeno až 30 lidí, nechali se celý den stát bez pořádného přísunu vzduchu a hladověli. Do této podzemní „cely“ často natekla voda, a tak věznění stáli ponoření ve vodě.
Celá exkurze byla velmi přínosná poučná, i když ne vždycky zrovna veselá. Myslím,že za celou třídu mohu říct, že jsme byli rádi, protože možnost vidět takové věci se nenaskytuje denně.
Barbora Denigerová 2.A
