Sázavská literární líheň se rozloučila s podzimní části projektu MF DNES úvahou Bohuslava Bodnara. Blahopřejeme a těšíme se na další příspěvky.

Máme mít vzor?

Myslíte si, že je potřeba mít vzor? Já osobně zastávám názor, že v dnešní době už se na vzory tolik nehraje. Mladí lidé si už málokdy říkají: „Chci být jako můj učitel“ nebo „Já jsem po tatínkovi, půjdu v jeho profesních stopách.“

Dříve se více uctíval ten tradiční rodinný kult. Každý syn a dcera chtěli být po tatínkovi a mamince. Dědili po nich jejich profesní zkušenosti, nástroje a pokračovali v rozdělaném díle. Nyní se od toho upouští a mladí lidé vidí své vzory, když je teda vidí, ve slavných osobnostech sportu a showbyznysu. Jasný příklad můžeme vidět téměř každý den v televizi, kdy běží dlouho očekávaná řada Superstar. Mladí lidé volí svého „idola“, který jim svým zpěvem a bohužel většinou i svým sex-appealem učaroval srdce. Promiňte, že to tak řeknu, ale pro mě je to něco nevysvětlitelného, čeho jsou jeho fanynky občas schopny. Připadá mi jako absolutní demence mít za svůj životní vzor někoho, koho ani pořádně neznám a který mě zaujal v podstatě jen svým vzhledem a někdy zpěvem. Proto si myslím, že je důležité mít za svůj jakýsi vzor, který v dnešní době prakticky dohořívá, nějakou osobu, kterou známe nejen vně ale i zevnitř.

 V pátek, 6.11., jsme my, studenti 2.B navštívili Obvodní soud pro Prahu 5. Návštěva to byla vskutku zajímavá, místo nudné exkurze nám bylo umožněno účastnit se přímo soudního stání.

V pátek ráno jsme nezamířili do školy, ale na nám. Kinských, kde již okolo fontány – místa srazu, postávali naši promrzlí spolužáci. Když jsme se všichni sešli, s očekáváním jsme vyrazili do budovy s honosným nápisem „Justiční palác“ v průčelí. Tak jako většina příchozích jsme prošli bezpečnostními rámy a pak už nezbylo než čekat před soudní síní, až stání začne.

Usazeni v lavicích v soudní síni jsme pozorovali celý soudní proces. Před soudní senát byl předveden Richard T., recidivista podezřelý z loupeže. Nutno přiznat, že ze začátku jsme mu fandili, přece jen se tvářil jako správný „záporák“, ale přešlo nás to hned, jak jsme si vyslechli jeho verzi událostí – jeho obhajoba byla děravá jak cedník. Vzhledem k tomu, že jsme doufali, že tento zločinec bude rafinovanější, tak nás hluboce zklamal a my jsme se tedy přidali na stranu soudce. Během dvou hodin jsme slyšeli výpověď podezřelého, poškozeného a dvou svědků. Nakonec byl vynesen všemi tak očekávaný rozsudek.

27. listopadu nastal můj den. Již od útlého dětství jsem chtěl být hrdým vlastníkem alespoň malého kousku uranu nebo plutonia. A ruku na srdce, kdy se naskytne lepší příležitost k získání čehokoliv radioaktivního než při návštěvě jaderné elektrárny v Temelíně? S olověnou krabičkou (zatím naplněnou svačinou, později určenou k přenosu paliva) v batohu, vyrazil jsem s nadšením k Vinohradskému divadlu. S přesností atomových hodin jsme vyrazili směr jižní Čechy. Cestu si mnozí krátili spánkem, konverzací či pozorováním malebné krajiny. Po necelých dvou hodinách cesty se před námi vynořily majestátně stojící chladící věže, které všichni znají minimálně z televize. Nutno uznat, že ve skutečnosti vypadají mnohem lépe.

Další přispěvatelkou MF Dnes z řad studentů Sázavské se stala Tereza Zikmundová ze 2.A. Blahopřejeme ke vstupu do světa médií!

Řídíme se svým svědomím? Máme vůbec nějaké? Jak pracuje?

Tyto a podobné otázky by myslím stály za delší úvahu nebo minimálně za delší článek.Řečeno v krátkosti. Pokud jde o mně, domnívám se, že každý člověk má určité  hranice, přes které není ochoten jít, hodnoty, kterými se řídí a své svědomí, které občas poslouchá. Bylo by naivní se domnívat, že lidé přicházejí v tomto smyslu na svět s jakýmsi vkladem do života. Naše neuvěřitelně tvárné svědomí je v dětství silně ovlivňováno autoritami, které s větší či menší snahou přispívají k rozvoji toho, čemu jednou budeme přezdívat svědomí. Když se k výchově přidá ještě víra, člověk má možná větší tendenci inklinovat ke svědomitému rozhodování každodenně.