| Maturoval z japonštiny. Za jedna |
|
|
|
| Saturday, 05 June 2010 | |
|
Radka KVAČKOVÁ, Lidové noviny Aspoň deset minut musel Tomáš mluvil před maturitní komisí japonsky, aby dokázal, že jazyk z Devatenáctiletý Tomáš Marvan má po maturitě a chystá se dělat zkoušku na právnickou fakultu. Možná mu u ní pomůže, že si na maturitním vysvědčení přináší samé jedničky, avšak bonus za to, že maturoval z japonštiny, patrně nezíská. S udělováním zvláštních bodů za odvážné rozhodnutí nebo za mimořádnou obtížnost absolvovaných zkoušek se totiž při přijímacím řízení zatím jaksi nepočítá. Ve skutečnosti byl Tomáš první, kdo na soukromém pražském Gymnáziu Sázavská - a pravděpod obně v Česku vůbec - z japonštiny právoplatně maturoval. A to přesto, že se tento pro nás exotický jazyk v Sázavské učí už od roku 1992. Chtěli jsme nabídnout něco, co jinde není „Tehdy jsme tu měli skupinu studentů, kteří se zajímali o jógu a bojová umění, a tak jsme jim chtěli nabídnout něco netradičního, co jinde není,“ říká ředitelka školy Růžena Preissová. Původně prý škola dokonce uvažovala, že by japonštinu zavedla jako jednu z možností pro druhý cizí jazyk, na ministerstvu školství ale tehdy mínili, že na to je japonština málo světová, takže se objevila jako jazyk třetí, mezi takzvanými povinně volitelnými předměty. Mimochodem, výčet volitelných předmětů je na téhle soukromé škole, která musí, na rozdíl od škol veřejných, už dlouho bojovat o žáky, pozoruhodný. Vedle japonštiny, matematického, přírodovědného nebo třeba religionistického semináře sem patří i seminář fotografie nebo předměty nazvané „manažerské dovednosti“, „anglická certifikace“ či „příběhy politických vězňů“. Tomáš Marvan nepatřil podle svých slov mezi ty, kdo se hlásili na různá gymnázia, aby se nakonec dostali jen na soukromé, kde se za studium platí (na tomto gymnáziu dnes 37 500 ročně). „Přijímačky sem na Gymnázium Sázavská byly před čtyřmi lety, když jsem se hlásil na střední školu, dřív než jinde a já neměl důvod zkoušet to ještě dál, protože se mi tu líbilo,“ konstatuje. Ve výuce se vystřídali celkem tři učitelé, všichni původem Japonci. K maturitě vedl Tomáše Koichiro Kanasugi, který žije v Česku pátým rokem a míní tu zůstat, protože se tu oženil. Když se ho zeptáte, co je pro české žáky na jeho jazyce nejtěžší, bez rozmyšlení řekne psaní -a spolu s Tomášem vysvětlí, že potíž není jen v tom naučit se znaky, ale i v naprosto jiném způsobu vyjadřování. „Japonci se vyjadřují oklikou. Neřeknou ne, ale budu o tom přemýšlet.“ Samozřejmě nejde jen o odlišné způsoby v používání jazyka. Tomáš připouští, že ačkoliv umí přečíst asi čtyři stovky znaků, napsat by jich dovedl jen tak 150. Naštěstí lze podle něj vedle znaků, které vyjadřují celé pojmy, použít i slabičné znaky, jež jsou našemu způsobu skládání slov z jednotlivých písmen přece jen o něco bližší. Jde o cosi jako fonetický přepis, jímž si lze pomáhat. To jde Tomášovi líp. Píší stejně, vyslovují jinak U maturity ale musel prokázat víc. Měl Mimochodem, znalost japonských znaků může prý do určité míry napomoci i porozumění čínštině. Pokud ale jde o výslovnost, v té si Číňané a Japonci nerozumějí. Na otázku, zda si myslí, že jazyk nezapomene, když jej nebude používat, Tomáš chvíli váhá: „Nerad bych, rozhodně se pokusím co nejdřív, ještě dokud jsou moje znalosti čerstvé, získat z japonštiny nějaký všeobecně platný certifikát. A třeba budu jednou obhajovat japonské klienty.“ Vida, jak se soukromé školy snaží a jaké mají výsledky. A to se o nich říká ledacos. CELOU FOTOGALERII K ČLÁNKU SI MŮŽETE >> PROHLÉDNOUT ZDE<< |
|
| Aktualizováno ( Sunday, 20 June 2010 ) |
| < Předch. | Další > |
|---|





